Petr Bakla  
 

 

 
 

Dog Variations (2013/rev.2015) for piano trio

- duration ca. 12:30

- premiered on 22 March 2014 by Prague Modern ensemble (David Danel - vln, Balázs Adorjan - vlc,
  Ivan Šiller - pf) at 43rd Poznańska Wiosna Muzyczna festival, Poznan, Poland
- revised version premiered on 26 August 2015 by Elole Klaviertrio at the Ostrava Days festival


EN

As concerns the structure, I compose the same way dogs sniff: they run in the open, stop here and there closely examining, sometimes just slow down briefly checking up, other things only registering from distance or remaining completely unnoticed. They mark the important; the marked becomes important. Similar to that, I too move through the pre-prepared musical space, and lowering a probe, I find, focus, and mark, or on the contrary, skip and push
to the background. (You will oppose that there is no musical space or movement in it, that only during the course of the music itself such a space is created, and you will be right – but first: we speak here in metaphors and second: the issue discussed here is composing rather than listening). Therefore variations, not as an elaboration of a theme but as a particularization of one of many possible walks through the thought "musical landscape" (or
a "system", "game plan", "metastructure"… whatever you will). As soon as the things get moving in this manner,
I usually do not feel any need to add anything more. No less than every second composition of mine could be titled Dog Variations. The fact that I have realized a certain likeness between my composing and my dog-breeding while working on this particular piano trio is only a coincidence.

CZ
Strukturálně vzato, skládám, jako když čuchá pes: běží krajinou, někde se zastaví a zkoumá zblízka, někdy jen zpomalí a letmo prověřuje, jiné věci už jen zaznamená z dálky nebo nechá úplně bez povšimnutí. Důležité si označí, označené se důležitým stává. Podobně i já se pohybuji předem připraveným hudebním prostorem, spouštím sondu a nacházím, zaostřuji a zvýrazňuji, nebo naopak vynechávám a odsouvám do pozadí. (Namítnete, že není žádný hudební prostor a pohyb v něm, že teprve hudební dění samo takový prostor vytváří, a budete mít pravdu – ale bavíme se jednak v metaforách, jednak je řeč více o skládání než o poslouchání). Tedy variace ne jako zpracovávání tématu, ale jako konkretizace jedné z mnoha možných procházek myšlenou „hudební krajinou“ (také dá říct „systémem“, „herním plánem“, „metastrukturou“…). Jakmile se věci takto dají do pohybu, jde o víceméně radostný stav, v němž setrvávám
a nemívám potřebu přidávat nic dalšího. Přinejmenším každá druhá moje skladba by se mohla jmenovat Psí variace.
To, že jsem si určitou podobnost mezi svým skládáním a svou kynologickou každodenností uvědomil zrovna při práci
na tomto klavírním triu, je jen shoda okolností.