Piano Concerto No. 2 (2021)
for piano and 8 instruments

- duration: 19 min
- premiered by Miroslav Beinhauer and Ostravská banda (Bruno Ferrandis, cond.) on 26th August 2021 at the Ostrava Days festival.
- available on CD Late Night Show (Sub Rosa 2023)

EN
In 2019 and 2020, I finally finished Portfolio, a piano piece that had been announcing its arrival for over ten years and whose principle essentially permeates everything I have ever written. It is also present in my Piano Concerto No. 2 – at first sight significantly and clearly, though in reality, the relationship is relatively distant and intricate (realizing this was one of the crucial moments during my work on the concerto). At around the same time, at the Ostrava Days festival 2019, I also met Miroslav Beinhauer. His rendition of my solo piano piece No. 4 took my breath away, and since then, our collaboration has continued intensively, to my great joy (Miroslav recorded Portfolio, mentioned above, and another piece, for a CD hot off the press). So when I discovered last summer that the new piece I had begun planning was quickly turning into a piano concerto, I was not very surprised.

The piano is accompanied by an ensemble of eight low instruments in a texture that is much thinner than is usually the case in my pieces. In terms of the number of notes and the continuity of the part, the solo instrument dominates the piece, but it is the ensemble that establishes the notional and real spatial coordinates: it is thanks to the ensemble that the piano operates in a defined landscape; its music happens “somewhere”; the piece seems to have a particular size (it takes up space). The ensemble provides the piano with a sonic background and physically surrounds it. The idea that it acts as the source of a specific “spatial definition” of the resultant music returned to me insistently and served as my guide during the compositional process.

I don’t remember where I heard or read the idea that music is a place. Proust writes that the real paradises are the paradises we lost. I’ll try: The music I write is a search for a lost place.

CZ
V průběhu let 2019–2020 se mi konečně podařilo napsat klavírní skladbu Portfolio, která se ohlašovala přes deset let a jejíž princip prostupuje prakticky vším, co jsem kdy složil. Prostupuje i Koncertem pro klavír č. 2, a to na první pohled výrazně a jednoznačně, ve skutečnosti však docela vzdáleně a nesamozřejmě (uvědomit si to bylo jedním ze zlomových momentů při práci na koncertu). V téže době, na Ostravských dnech 2019, jsem také poznal Miroslava Beinhauera. Jeho podání sólové No. 4 mi vyrazilo dech a od té doby naše spolupráce k mé veliké radosti intenzivně trvá (Mirek nahrál na právě vycházející CD mj. i výše zmíněné Portfolio). Když jsem proto loni v létě zjistil, že nová kompozice, kterou začínám promýšlet, se rychle stáčí ke klavírnímu koncertu, moc mě to nepřekvapilo.

Klavír doprovází ansámbl osmi hlubokých nástrojů, jehož sazba je násobně řidší, než je u mých skladeb obvyklé. Sólový nástroj počtem odehraných not a kontinuitou partu zcela dominuje, ale je to ansámbl, který zavádí pomyslné i skutečné prostorové souřadnice: díky němu klavír operuje v definované krajině, jeho hudba se děje „někde“, skladba jako by měla určitou velikost (zabírá prostor). Ansámbl klavíru poskytuje zvukové podloží a fyzicky jej obklopuje. Představa, že je zdrojem specifického „místního určení“ výsledné hudby, se mi neodbytně vrací a při skládání mě vedla.

Nevzpomínám si, od koho jsem slyšel nebo četl myšlenku, že hudba je místo (music is a place). Proust píše, že opravdové ráje jsou ráje, které jsme ztratili. Zkusím to: Mé psaní hudby je hledáním ztraceného místa.