September (2013) for 2 violins
to Pauline Kim Harris and Conrad Harris

- duration: 8 min
- premiered on 29 January 2015 by String Noise (Pauline Kim Harris, Conrad Harris) at Roulette, Brooklyn, NYC, USA
  within the Interpretations series

EN
The title simply refers to the period when I was working on the piece, almost exactly from the first till the last day of September 2013. It was at the closing party of the Ostrava Days 2013 when Pauline and Conrad asked me to write a new piece for them, and surprisingly enough for me, I started working on the piece within less than 24 hours. Yet the title also may be seen as a concise poetic description of what I would identify as "transitional" nature of the piece, of its "in-between-seasons" character or mood. The music is constantly shifting between two layers without eventually ending up on either side, be it the omnipresent background of open strings sparsely spiced with high stopped notes, or the loud layer of rather unpredictable, strangely meandering tonal constellations wedging into the soft layer. Speaking about tonality: I find that things like common chords and similar stuff will always sound good, but they are at their best when one doesn’t write them – I just let them happen.

CZ
Skladba se jmenuje September jednoduše proto, že jsem na ní pracoval téměř přesně od prvního do posledního dne září 2013. Pauline a Conrad mě o skladbu pro dvoje housle požádali na závěrečné party festivalu Ostravské dny a ke svému překvapení jsem na ní začal pracovat hned druhý den po návratu do Prahy. Název lze ale chápat i jako stručně poetické vyjádření charakteru hudby, která má pro mě v sobě cosi „přechodového“, cosi, co bych identifikoval jako jakousi náladu „mezidobí“. Hudba neustále osciluje mezi dvěma vrstvami, aniž by vyústila do jedné či druhé z nich – těmi vrstvami jsou jednak všudypřítomné pozadí prázdných strun tu a tam okořeněné vysokými tóny, jednak hlasitý první plán podivně meandrujících tonálních útvarů, vkliňujících se do tiché vrstvy. K té tonalitě: mám pocit, že takové věci jako kvintakordy apod. budou vždycky znít dobře, ale nejlepší jsou tehdy, když se jimi člověk vědomě nezabývá, jen dopustí, aby vznikaly.