Something with something else I, II, III (2014) for violin, viola, violoncello solo (respectively)

- duration ca 13 min.

- version for cello solo premiered by Matthias Lorenz on 15th May 2017 within the program of PLATO Ostrava
at the former Bauhaus market, Ostrava, CZ (first performance of any piece from the cycle).

- version for violin premiered by Conrad Harris on 14th August 2017 at Spectrum, NYC, USA

The piece has been produced in versions for violin, viola, and violoncello solo. While the three scores are based on the same principle and share the same architecture, they differ in their actual musical content, being genuinely three versions of a single meta-piece rather than mere transpositions of one and the same music.

EN
The purist in me is most happy when a musical idea or a situation permits only one single instrumentation solution, when all the embarrassing decorator-like concerns (which instrument should play what) just don’t take place, because there is simply no other way how to do it. Something with something else is almost there: while it is entirely clear that the music has to be played on either violin, viola or cello, you will not find a single reason why precisely one of these, and not the other two. It therefore exists in three versions that are each a materialization of one and the same principle (one “meta-piece”, if you will), but the notes are different (of course it would have been possible to simply transpose, but that is far beyond what my self-worth could stand). Thus, after finishing the piece, I had no choice other than writing it again, and then once more – a particular experience, definitely. According to all sensible criteria, the piece is in a simple ABA form, but I can’t help hearing it as a diptych. Something else wedges into the middle of something, while this something has never ceased to be present in fact, it only temporarily receded somewhere “behind sound”.

CZ
Mým puristickým sklonům vyhovuje, když lze nějakou hudební ideu či situaci realizovat jen jedním instrumentačním řešením. Odpadá tak štukatérské rozhodování o tom, co bude hrát který nástroj, protože to prostě jinak nejde. Skladba Something with something else (Něco s něčím jiným) vyhovuje skoro: je zřejmé, že musí být hrána na housle, violu nebo violoncello, ale nelze najít jediný důvod, proč by to měl být právě jeden z těchto nástrojů a ne zbylé dva. Existuje proto ve třech verzích, které jsou všechny konkretizacemi jednoho principu (jedné „meta-skladby“), ale jsou každá zcela jiná (samozřejmě, že by se to bývalo dalo jednoduše transponovat, ale to je daleko za hranicí toho, co má ješitnost snese). Po dopsání skladby tak nezbývalo než napsat ji znova, a pak ještě jednou – což je rozhodně zvláštní zkušenost. Podle všech rozumných kritérií má skladba tři části, já ji ale slyším jako diptych. Doprostřed něčeho se zakliňuje něco jiného, ale to první něco vlastně nepřestalo úplně znít, jen na chvíli ustoupilo do pozadí